30. kapitla- Neříkej sbohem!

17. května 2008 v 22:02 | Janicza |  Ve víru tance
POSLEDNÍ KAPITOLA mojí nejoblíbenějí a nejlepší povídky! (že žádná nebude tak dobrá jako tahle!) Byla bych ráda, kdyby jste zanechali nějaký ten komentář! Já nejsem stvořena pro psaní happyendů tak přeslazených, až to bolí, a tak se nechte překvapit....
Název vypovídá za vše. Neříkej sbohem! co když se ještě uvidíme?!

Byly to už dva dny, co se Joe dozvěděla o jejich stěhování za moře. Stále se nedokázala vyrovnat s faktem, že musí odjet až někam do Austrálie a opustit své přátelé, zbytek rodiny, práci a hlavně Siriuse. Teď, když byla konečně šťastná a vše se jí relativně dařilo, musí to všechno opustit.
Jedinými lidmi, kterým to zatím řekla, byly Mell a Lily a přísně jim zakázala, aby to pověděly někomu dalšímu. Musela jim to říct sama, hlavně tedy Siriusovi.
Měla strach z jeho reakce, někdy na určité věci reagoval příliš ukvapeně, než by bylo zdrávo. Odkládala to, jak jen se to dalo. Sirius si sice všiml, že se Joe chová jinak než obvykle, ale jí se pokaždé povedlo převést řeč na jiné téma.
Nebylo to fér, to věděla, ale nedokázala to udělat jinak…..
Zrovna seděla u stolu a snažila se poslední přidělený projekt než odjede, když v tom na okno zaťukala sova. S pocity vysvobození vstala a šla otevřít.
Písmo poznala hned na začátku. Psal jí Sirius.
Ahoj hvězdo,
Na dnešek jsme pozvaní k mladým Potterovým na večeři. V 5 jsem u tebe, platí?
Měj se krásně. Sirius
P.S.: Miluju tě!
Poslední věta ji zahřála u srdce a vyvolala příjemné mravenčení v podbříšku. Rychle načmárala na druhou stranu pergamenu stručnou, kladnou odpověď a přivázala dopis zpátky sově na nožku, která se hned na to vznesla a do chvíle zmizela v dáli.
***
Bylo chvíli před pátou, když se domem rozezněl zvonek. Joe ihned seběhla otevřít.
Místo klasického: "Ahoj!" Si ji Sirius prudce přitáhl jednou rukou k sobě a nedočkavě políbil. Z toho šoku se jí trochu zatočilo v hlavě. Když se uráčil své sevření povolit potěšeně se zaculila..
"Ahoj, hvězdo," usmál se na tím odzbrojujícím způsobem, že by byla schopná udělat snad všechno, o co by si řekl. "Pojedeme?"
"Jo,jo," přikývla. Z věšáku si vzala sako a odměřeně oznámila svůj odchod: "Jdu a nevím, kdy se vrátím!"
"Co se stalo? Ty s tátou nemluvíš?" divil se, když vyšli před dům.
"Tak nějak, vedeme tichou domácnost!" vysvětlila tónem, který naznačoval, že už se o tom nechce dál bavit. Ale Sirius se nenechal jen tak odbýt:
"A to jen tak nebo to má nějaký důvod?"
"No… víš ono to je na celkem delší povídání."
"Okay, tak pak! Ale nedoufej v to, že na to zapomenu!" zakřenil se.
*
Lily si v přípravě večeř dala opravdu záležet. Kuřecí čína s fritovanými bramborami neměla chybu, jak se shodli Joe, Sirius i James.
"Tak to vyklop!" pobídl svou přítelkyni Sirius, když seděli v obýváku s hrnkem teplého čaje na zahřátí.
"Co máš namysli?" hrála nechápavou. Nerozuměla svému počínání. Na jednu stranu už s tím před ním chtěla ven, ale pořád tu byly ty oprávněné obavy. Lily na ni povzbudivě kývla, aby jí dodala odvahu.
"Nedělej, že nevíš!"
"Fajn.." souhlasila po chvíli. Zhluboka se nadechla "Asi už nemá cenu to držet v sobě." Odhodlaně se mu podívala do očí. "Táta si usmyslil, že se budeme stěhovat…" nervózně si prohrábla dlouhé vlasy, které se v tu ránu o kus zkrátily. "Do Austrálie…" dodala. Mrzutě sklopila pohled, když se jí nepodařilo z jeho výrazu nic vyčíst.
"Cože?" nechápavě nakrabatil čelo.
"No my půjdeme udělat s nádobím, Jamesi!" Lily se přísně podívala na svého manžela a táhla ho do kuchyně.
Joe se Siriem zůstali v obýváku sami a nerušeni.
"Přeslechl jsem se nebo jsi říkala 'do Austrálie'?" Neměl daleko k zuřivosti. Proč to jen říká tak chladně?! Ksakru!
"Bohužel…" hlesla.
"A to mi to říkáš jenom tak?!" vypálil podrážděně a prudce vstal.
"A jak asi!" neudržela se v klidu a postavila se taky. Brala by, kdyby reagoval šokovaně, ale tohle bylo i na ni moc. Nemůže po mě prostě řvát! "Myslíš že jsem nadšená z toho, že se odstěhuju na druhý konec světa a tebe a ostatní už asi nikdy neuvidím?! Myslíš si snad, že bych raději nezůstala tady, kdybych mohla?!- Jenže nemůžu, nesmím! Ale pokud je to tak těžké pochopit…" na moment se odmlčela a vydýchala se, aby se zklidnila. "Tak mám dojem, že už nemá smysl v tomhle rozhovoru pokračovat." Dokončila s božským klidem. Houkla: "Ahoj" směrem ke kuchyni a šla ke dveřím.
Každým krokem doufala, že projeví jakoukoliv známku nesouhlasu s jejím odchodem. Zavolá na ni, doběhne ji, cokoliv… Ale bohužel. Ještě než vyšla ze dveří, mu věnovala krátký pohled.
_____
Sledoval jak odchází. Nedokázal se pohnout natož promluvit. Nevěděl co to s ním je, jenom se na ni díval… Z toho 'transu' ho probralo až bouchnutí domovním dveří. Najednou se mu všechno přehrálo jako ve zrychleném filmu. Stěhování…. Austrálie…. Nikdy neuvidím…. Nechci…. Pokračovat…. Ahoj… Rychlostí blesku se hnal ke dveřím, doufal že ji stihne ještě než se přemístí.
_____
Vyšla před dům a hned ji ofouknul chladivý vánek. Teď zalitovala toho co mu řekla. Nechtěla po něm křičet, ale donutil ji… Zoufale si prohrábla vlasy, neměla daleko k pláči. Takhle to nemělo skončit! Teď nebyla schopná se přemístit, bůhví kam by se v tomhle rozpoložení dostala, přešla přes trávník k houpačce zavěšené na větvi košatého ořešáku. Posadila se na desku, která sloužila jako sedátko, rukama se chytla lan a mírně se zhoupla. Zase dlouhé černé vlasy ji spadly do tváře. S hlavou svěšenou se snažila uklidnit ten zmatek v sobě samé.
_____
Vyběhl před dům a jediné co uviděl, bylo šero všude kolem. Jeho první myšlenka byla, že už jí nestihl. Ale po bližším prohlédnutí blízkého okolí domu, si všiml temné siluety u stromu. Neváhal ani chviličku a vydal se tím směrem. Čím byl blíž docházelo mu, že je to ona.
Byl skoro u ní, když vzhlédla.
Přes tu tmu nerozpoznala jak se tváří, ale viděla že jeho pohled směřuje na ni.
"Promiň, chtěl jsem tak vyjet…" vysoukal ze sebe lítostně. Omluvy mu nikdy nešly.
"Nemůžu říct, že je to v pohodě, protože nechci lhát." Odmlčela se. "Myslela jsem, že… už ani nevím, co jsem si myslela. Snad jsem doufala, že mě pochopíš a pomůžeš mi se s tím vyrovnat… Pomohl jsi mi v té nejtěžší chvíli a já si myslela, že mě podrží i teď." Mluvila vyrovnaně, ani špetka výčitek nebo zklamání se v jejím hlase neobjevovala.
"Tím co jsi mi řekla, jsi mě zaskočila…."
"Vím a je mi to líto," přerušila ho, "ale nenašla jsem lepší způsob!" Vstala z houpačky, aby byla přibližně ve stejné výškové úrovni.
"V pořádku." Jemně ji pohladil prsty po tváři. "Slibuju, ne přísahám," opravil se, "že na tyhle dva poslední týdny v Anglii nezapomeneš!" prohlásil pevně. Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv.
"Díky," řekla sotva slyšitelně. "Půjdu domů. Jsem unavená."
"Mám tě doprovodit?" nabídl se hned.
"Ne. Jsi hodný, ale tohle zvládnu sama." Postavila se na špičky a jemně ho políbila na oholenou tvář.
"Ahoj," řekla, ještě než se přemístila domů.
*
Jak ji Sirius slíbil, Joe si poslední dva týdny v Anglii náležitě užila, ve všech případech jeho zaviněním. Trávili spolu skoro každou volnou chvíli, aby si tak dopředu vynahradili chvíle, kdy spolu nebudou. Ani jeden z nich nevěděl jak dlouho to bude, jestli jen několik měsíců, 1- 2 roky nebo klidně celých 20 let.
Svou poslední noc byli všichni u mladých Potterů v Godrikově dole a 'slavili' nebo se spíše dlouhodobě loučili. Z bývalých Pobertů chyběl pouze Peter, který se vymluvil na nedostatek volného času. Ale to vůbec na náladě neubralo. Popíjeli a bavili se… Naposledy společně… Ale teď nebyl čas se trápit budoucností a temnou přítomností pro celé kouzelnické společenství v podobě Lorda Voldemorta.
*
Ráno následujícího dne se všichni členové Stradfordovic rodiny nechali i se svými kufry zavést taxíkem na letiště.
Joe svůj domov opouštěla s těžkým srdcem. Bylo toho hodně co tady prožila, byla to jedna z mnoha velkých vzpomínek na mámu. Když se naposledy procházela po domě a loučila se s ním, zjistila, že tak útulné místo u jen těžko najdou.
Na letišti se nechali bezpečností odbavit, svá zavadla dali do péče letištního personálu, aby je dopravil do správného letadla. Joe zjistila, že mají ještě půl hodin čas do odletu. Se smutným výrazem se sesunula do křesílka v čekací hale a pozorovala přicházející a odcházející lidi. S reproduktorů se stále ozývaly výzvy o nástupech do letadel. na velkých obrazovkách se měnily časy odletu a příletu linek z celé Eropy a světa…. Když tak pozorovala hemžící se lidi, zahlédla mezi nimi známou tvář. Zpozorněla, ale dotyčného člověka nemohla nikde najít, ať se snažila, jak chtěla! Výhled ji totiž zatarasila francouzská skupinka s průvodcem. Postavila se, aby měla větší rozhled. Ale nemohla ho najít... Užuž si chtěla zpátky sednou s mrzutým výrazem, když někdo zavolal její jméno. Ohlédla se a viděla ho. Stál ani ne dva metry od ní. Šťastně se mu vrhla kolem krku a křečovitě ho objala, jako by ho už nikdy nechtěla pustit.
"Co tady děláš Siriusi?" zeptala se a o kousek se odtáhla.
"Nemohl jsem tě přece nechat jen tak odjet, aniž bych se s tebou ještě rozloučil…" vysvětlil a nedočkavě ji políbil. Opět se jí podlomily kolena při přívalu té lásky a něhy, kterou do polibku dával. Vycítil to, a proto ji pevně chytl kolem pasu a přitáhl blíž k sobě.
"Víš, že mi ten odjezd jenom zhoršuješ?" vytkla mu šeptem. "Myslela jsem…"
"Už nemysli Joe!" přerušil ji polibkem a sladce se zazubil.
"Ale…"chtěla zase něco namítnout, ale teď ji přerušil hlas dispečera, který ohlašoval, že letadlo do Sydney je připraveno k odletu a cestující mohou začít nastupovat…
"Musím jít…" zkonstatovala smutně. Nic neříkal, jen ji pevně objal. Napadlo ho, že kdyby se s ní teď někam přístil, nikdo by si toho nevšiml. Mohli by pak spolu žít v jeho bytě a možná by se i vzali, kdyby chtěla. Mohli by spolu založit vlastní rodinu… Teď věděl, jak láska bolí.
Křečovitě se k němu tisla a zavřela oči snažíc se zahnat slzy. Nechtěla ho opustit, nechtěla teď opustit nikoho! Chtěla tady zůstat s ním a všemi ostatními.
"Joe…" ozval se pan Stradford z povzdálí.
"Už bys měla jít, hvězdo moje!" podotkl těžce. Nechápal, jak to dokázal vyslovit. Chtěl opak, aby tady zůstala, ne ho opustila!
Rychle přikývla a oči se jí zalily slzami.
"Neplač!" palcem jí něžně setřel slzy. Podívala se do těch bouřkově modrých očích, které ji vždy dostaly do kolen. Zovu se jí zalily oči slzami. Naposledy ho objala a naléhavě políbila. Snažila se do toho dát všechno, co pro ni znamenal.
"Miluju tě, Siriusi Blacku!" zašeptala mu do ucha. "Miluju jako ještě nikoho!" Otočila se k odhodu. Hbitě ji ale chytl za ruku a přitáhl zase k sobě.
"Ještě nikdy jsem nepocítil, co je to láska. To ty si mě naučila milovat! Dávej na sebe pozor prosím!"
"Ty taky. Sbohem!" smutně se od něj odvrátila. Nemohla už déle vydržet ten pohled, aniž by se znovu nerozplakala.
"Ne!" řekl rázně. "Nashledanou!" opravil jí. Věřil, že jí ještě někdy uvidí!
Pousmála se a vytáhla svou dlaň s jeho sevření. Popadla batoh a odešla. Ale ještě než vstoupila do chodby, která vedla pak k přísuvnému schodišti do letadla, tak se ohlédla. Stále tam stál v černých kalhotách bílém tričku a kožené bundě, díval se na ni skrz černé vlasy padajícímu do očí, v kterých se utopila už snad tisíckrát a se smutným úsměvem. Jejich pohledy se střetly jen na pár chvil, pak se totiž před ním vyrojila skupinka turistů. A ona už musela nastupovat. Bylo to naposledy, co ho viděla....
Poté si vyměnili už jen pár dopisů, ve kterých jí sděloval události z Anglie a pokaždé, když si to četla zabolelo jí u srdce, že tam nemůže být s nimi. Že nemůže být při narození Lilyina a Jamesova syna Harryho, kterému šel Sirius za kmotra a že ona nemůže být jeho kmotrou… Výhradně se nezmiňoval o práci pro Řád, byl až příliš opatrný.
V posledním dopise se zmiňoval o jakési věštbě týkající se malého Harryho a důležitosti ochrany rodiny Potterů, před Voldemortem. A o tom, že má strach, ale nikdy by nedokázal zradit přátele! Nikdy jí o důležitých věcech nepsal souvisle… Ale poslední větu pochopila, až když si jednou ráno četla při snídani na terase četla noviny. SIRIUS BLACK- NEBEZPEČÝ VRAH, který prozradil Voldemortovi úkryt Potterových, kteří se před ním schovávali a poté chladně zavraždil 13 mudlů a jednoho kouzelníka.
Nikdy neuvěřila tomu článku. Jednu dobu se podrobně zajímala o jeho kauzu, která byla tak rychle shozena ze stolu. A díky známým se dozvěděla, že v jeho případě je mnoho nejistých obvinění a důkazů.
Celých 15 let se snažila věřit v jeho nevinu… než se jí ozval Brumbál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luckily luckily | Web | 18. května 2008 v 9:43 | Reagovat

tak to bylo hezké, sice mě mrzí, že to neskončilo happy endem, ale přesto to byla nádherná povídka!!!! jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

A ten konec, ten je takový otevřený, z toho by se dalo ještě něco udělat, ne??;)

přiznám se, ukápla mi slzička!!

2 Hanďa Hanďa | 18. května 2008 v 12:14 | Reagovat

chjo...konec.bylo to nádherný a tak smutný, nechala jsi si otevřenej konec nebo to nebylo naschvál?:)tahle povídla mi bude chybět...ach jo vždycky to všechno končí tak smutně:(

3 Phee Phee | 18. května 2008 v 20:52 | Reagovat

teda to bolo prekrasne a smutne zaroven, ale ten koniec mi pride taky otvoreny, neplanujes nahodou nanho nadviazat??:D mna by to velmi potesilo:D

4 jaja jaja | 18. května 2008 v 20:55 | Reagovat

bolo to nadherne..poriadne som si poplakala..dufam,ze este napises pokracovanie,kedze si nechala ten koniec tak otvoreny,ze?..verim,ze ano..tato poviedka bola prekrasna..strasne som si ju oblubila a ver ze mi bude strasne chybat..bola to jedna z najkrajsich ake som kedy citala :)..(ale popravde som dufala ze by este mohla otehotniet)..ale nevadi aj tak je to krasne..pises uzasne a viem ze napise este vela takychto a aj lepsich poviedok..uz sa na ne tesim :)

5 Polgara Polgara | Web | 21. května 2008 v 18:19 | Reagovat

Kapitolu mám přečtenou již delší dobu, ale komentář mi trvá poněkud déle, jelikož přemýšlím nad tím, co mám do něj napsat.

Snad že celá povídka, je pěkná, čtivá a hezky anpsaná? Že je škoda, že už je konec?

Nebo možná to, že by mohlo být pokračování této povídky?

Jinak, u mě je 38 kapitola k vlkovi

6 any any | Web | 25. května 2008 v 11:58 | Reagovat

co???? děláš si srandu???? jak si to mohla udělat??!! Myslela jsem že to skončí happyendem, tohle mě teda překvapilo... Ja vím, že každá povídkařka má právo rozhodnout jak její povídka skončí, ale rozhodně by se mi více líblo, kdyby to skončilo dobř... Tohle byla krásná povídka a vždycky jsem se těšila, kdy zase přijde nová kapitolka, škoda že už končí...

7 Adéla Adéla | 5. července 2008 v 18:49 | Reagovat

nádherná kapitolovka..jedna z nejlepších jakou jsem kdy četla..ten konec je hodně smutný,ale neplánuješ ještě pokračování?? Přece to nemůžeš takhle useknout!!:-D

8 nath nath | Web | 7. července 2008 v 20:59 | Reagovat

waw tak to bola naaadherna poviedka :)) aj ked nemas moc v laske happy endy, nemozes to predsa takto skoncit! hrozne som si tuto poviedku oblubila a precitala som ju na jeden sup :D prosiiim nechces napisat dake pokracko??

,,hadzem psie oci" XD

9 Gabrielle Kess Gabrielle Kess | Web | 13. července 2008 v 22:38 | Reagovat

nádherná povídka...a tahle kapitola byla úžasná. A doufám že bude pokračování!

10 Alienor Alienor | Web | 15. července 2008 v 21:41 | Reagovat

WOW! Tak tomuhle říkám originální konec. Všude bud umře nebo spolu žijou, ale tohle je super originální! Akorát by to chtělo pokráčko je to fakt nádhera. uvažuj o tom

11 Nelll Nelll | Web | 16. července 2008 v 20:15 | Reagovat

nadhera...nemam slov :] ani ten otevrenej konec mi nevadi, ale co uz me tizi trochu vic, je to,  proc proste MUSELA odjet s tatou? Byla dospela, klidne mohla zustat... ale mohli samozrejme byt duvody, kvuli kterejm to neslo, jen me strasne uzira, ze tu nejsou napsany, protoze nad tim musim porad premyslet... jinak opravdu krasna povidka:]

12 Valli Valli | Web | 9. listopadu 2008 v 16:08 | Reagovat

Kráááásná povídka bude ještě pokračování???: )

13 Veverka Veverka | 16. srpna 2014 v 19:53 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka a i celá povídka...a za pokračování bych byla ráda =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama